ČERVENÉ SRDCE | Karel Klostermann

Asi půl druhého kilometru za Rehberskou vsí, směrem k jihozápadu, tekou vody průplavu spojujícího Vydru s Křemelnou. Bídná cesta k němu stoupá z Údolí Stillseifenského potoku smutným suchopárem až k brunátným vodám této stoky, přes niž se klene kamenný můstek o jednom oblouku, za nímž se vypíná vysoký smíšený les, jemuž říkají Hauswald. Jda touto cestou dále, přijdeš ke dvěma kapličkám, stojícím po levé 1 po pravé straně cesty. Zírají družka na družku svými vchody. Jedna z těch kapliček už je velmi vetchá, vchod do ní je neustále otevřen, a podíváš-li se do vnitřku, spatříš tam prapodivnou směsici různých předmětů, obětovaných divotvorné Panně, rozvěšených bez ladu a skladu po zdech; I oltáříček pokrývají dárky, snesené tam na znamení díků za zázračná uzdravení, za pomoc v nouzi, za Splnění tužeb: obrazy i obrázky, křížky, růžence, sošky, výrobky ze dřeva a z vosku, představující všecky možné údy a části těla; tvořící ruka umělcova namnoze hleděla na těchto symbolických výtvorech vyznačit neduhy a zmrzačení, jimiž ten který úd byl stižen; nelze tvrdit, že umělec nebo umělci si vedli vkusně, a nedivím se pranic, že kterási dáma, kterou jsem upozornil na tento obyčej, se odvrátila s netajenou hrůzou: "Totě opravdu hnusné, ošklivé!"

Je to pravda: podivné je toto pojímání věcí - můžeš je i jinak nazvat - avšak zda popřeš, že v něm spočívá tolik dětinské naivity, tolik opravdové vděčnosti, že člověku nelze brát pohoršení. Bohorodička a Bůh sám, jenž trůní na nebi a zná srdce a ledví svých ubohých dětí na zemi, zdaž se pohněvají?
Nová kaplička je dost pěkně vybudována z kamene, čistě obílená; má zaujmout místo staré, která hrozí sesutím. Rehberští si na ní mnoho zakládají a pilně ji zavírají; mne nezahřála, celé moje srdce, veškerá moje pobožnost patří staré; dočkám-li se jejího sesutí, vzejde asi z jejího konce právě tolik žalu a bolu jako z konce tolika věcí v těchto končinách, jejichž svědkem jsem býval za svého mládí.

Jako chlapec jsem sem chodíval velmi často; rozjímal jsem tu a modlíval se; nemohu vypsat, jaká měkká, zbožná nálada se tu snášela do srdce. Věčný stín a velebný klid tu vládl pod starými smrky, jedlemi a buky, které stály hustě jako živá zeď. Ty tam jsou smrky a jedle; jedině tlící, hustým mechem obrostlé mohutné pahejly dávají zvěst, kde se pjali k nebi velikáni, pamětníci starých zašlých dob, nezdolní odpůrci času. Jen buky ještě potrvaly se svými bělavými těly, místy porostlými temnozeleným mechem; avšak dochází řada I na tyto poslední zbytky lesní slávy: sedláci, jimž les patří, potřebují peníze, a továrny na sirky různé náčiní z bukového dřeva. Obětované předměty mě nemálo zajímaly; naváděly moji mladou mysl k rozjímání o lidské, bídě. Bylo tu ostatně nakupeno mnoho předmětů, jichž význam a smysl jsem nestačil vystihnout, mezi jinými veliké srdce, velmi nemotorně ze dřeva vyřezané, natřené křiklavě červenou hlinkou a zavěšené na růženci o hrubých černých zrnech. Co žádal od nejsvětější Panny dárce této ofěry? Či ji tu zavěsil, aby vzdal své díky za to, že Královna nebeská ho vyhojila ze srdečního neduhu? - Dost možná, ale jistoty jsem na ten čas o tom nenabyl, a tak se stalo, že jsem brzy zapomněl na tuto srdeční záležitost. Když jsem přišel po dvou letech opět do Rehberka - bylo mi tehdá asi šestnáct let - zavedl mě jeden můj výlet do hauswaldské kaple; kterýsi selský hoch, mnohem starší než já, mě doprovázel. Pojednou jsem v mechu a borůvčí poblíže kaple spatřil něco, co v mé duši vyvolalo polozapadlé vzpomínky: leželo tam dřevěné srdce, ale červené již nebylo, neboť déšť s něho smyl barvu. Zdvihl jsem je a ukázal svému průvodci. Ten mi je vzal z ruky a odhodil je, až se roztříštilo o nedaleký kmen. "Lpí na něm prokletí," pravil, "proto jsme je vyhodili z kaple. Nedotýkej se ho." A pak mi vypravoval příběh, jehož jednotlivosti jiní doplnili.
Živa byla v kterési tiché chalupě ubohá dívka, jíž říkali, bůhví po kterém dědu, Steinzen-Agnes. My ji nazveme prostě Anežkou. V době, kdy jsem viděl poprvé červené srdce v kapli, čítala už přes dvacet let, byla tedy ve stáří, kdy ženské u nás mívají ne-li manžela, tedy aspoň milence, jenž navázal s nimi poměr, který obyčejně končí manželstvím. Nemá-li žena ani toho ani onoho, nebývá jí to ke cti a lidské řeči se splítají jen což, zlomyslné narážky na tělesné nedostatky anebo na mravní zvrhlost vrcholí ve větě zhusta pronášené, že "nemá dna". O Anežce se tohle nepovídalo, a to z prajednoduché příčiny: byla sice tělesně dobře vyvinuta a nikoli bez vnad, jež lákají mužskou mládež, ale na duchu trochu přiblblá a hoši si z ní tropili lecjakou kratochvíli, ale žádný z nich s ní nenavázal vážný poměr. A přece srdce Anežčino bylo teploučké a ona toužila po lásce jako kterákoli její družka. Stála na světě dosti samocena; matka jí sice žila, avšak netoliko že se provdala záhy po jejím narození a po smrti jejího otce za jiného muže, nýbrž byla i neduživá a napolo slepá. Otčím se o Anežku nestaral ani dost málo, leda že se zlobíval, když za tichých nocí celá hejna výrostků se objevovala u jeho chaty na pustém svahu Suchého vrchu; nezbedové se tvářili, jako by chtěli konat Anežce obvyklé návštěvy na půdě, i prováděli přitom naschvál náramný ryk a rámus, dráždili psa, bečeli jako zamilovaný kozel, mňoukali jako kocouři, volali na dívku, zkrátka rušili noční klid nestydatým způsobem, až starý, všecek nesvůj vzteky, se vyřítil na násep, kde nadával a láteřil jako zběsilý. Drastické přezdívky, jichž přitom užíval, bývaly povedeným. darebům nevysychajícím zdrojem nezřízeného veselí. Anežka zachovávala vůči těmto nočním návštěvám naprostou zdrženlivost. Neukazovala se, nesmála se, nehněvala se, nepromluvila; nejspíše si také při nich nic nemyslela, ba snad se ani tomu nedivila, že po odchodu nezvaných galánů otčím se dal do ní, peskuje ji všelikými nevybranými názvy, jež mu jeho rozčertěná fantazie přiváděla na jazyk; ubohá Anežka si vůbec nenamáhala hlavu dlouhým přemýšlením. Avšak Anežka nebyla hluchá. Kdyby z té vřavy zvuků, jež tak zlobily jejího otčíma, byl k ní dozníval jeden hlas, byla by tu kocovinu pokládala za rajský koncert; avšak sonnberský občan (dědina Sonnberg patřila donedávna obcí do Rehberka) Adam Pezl nebyl ani jednou mezi nočními vřískaly; kdo ví, nebyla-li by vyběhla, kdyby byla poznala jeho hlas. Adam byl v očích Anežčiných vyšší bytostí; k němu pohlížela jako k archandělu Michalovi, jehož obraz spatřila v kterési kapličce. Adam si ji nikdy nedobíral po způsobu druhých; kdykoli nesměle a váhavě vklouzla do taneční síně, on jí podal svou sklenici, aby se napila; ba on s ní už dvakrát tančil, ačkoli skákala v kruhu křepčících jako kamna, uvedená v pohyb zemětřesením. To byly pro ni chvíle nevýslovného štěstí, z nichž prýštily jediné vzpomínky jejího života. Kdykoli se podívala na Adama, roztáhla s blaženým úsměvem ústa, jimiž ji matka příroda bohatě a široce obdařila, a když ji oslovil, jeho hlas jenž jiné smrtelníky upomínal na vrzání nenamazaného vozu, zdál se jí zpěvem andělských sborů.

Adam byl ostatně dobrák od kosti, ale mnoho štěstí nemíval v očích pohorských krásek, přestože mu patřila chalupa a malé hospodářství a že kromě toho stál v řadách domácích průmyslníků. Ba, Adam měl svůj závod, který mu při volbách do obchodní komory sice nezaručoval hlasu, z něhož snad také neplatil daní, ale průmyslníkem byl přesto.

Jsou zajisté smrtelníci, jimž by se jeho zevnějšek nezamlouval. Malý, zavalitý, vzrůst, široký obličej, v němž trčel rudý nůsek,. téměř se ztrácející v houštinách štětinatých knírů, z nichž vycházela libá vůně brazilského šňupavého tabáku, hustý povlak čtyřhranné hlavy, podobající se barvou a tvarem štětinám divokého kance, vždy slepený a neproniknutelný i pro nejřidší hřeben, velké černé ruce a mohutná chodidla.
Ježto však naše krásky nebývají v zevnějšku přesmíru vybíravé, dlužno mít za to, že příčina neoblíbenosti Adamovy vězela jinde, a tu bych soudil, že rozhodoval jednostranný směr jeho duševní činnosti. Jeho živnost zaujímala všecky jeho tužby i myšlenky a byla při vší užitečnosti takového druhu, že odpuzovala jiné lidi; Adam vyráběl kolomaz! Pošumavští horalé přenesli jméno výrobku i na výrobce této zahoustlé tekutiny a říkali mu "der junge Kolomaz", jako svého času nazývali jeho zesnulého otce "der alte Kolomaz" a jak dosud zvali jeho matku "die alte Kolomazin".
Adam byl patrně velký muž, neboť podle jeho příkladu sobě počínal sám Bismarck. Tento státník řekl, že bere peníze, kde je nalézá, Adam pak už předtím bral smolu, potřebnou na vyrábění kolomazi, také kde ji našel, nejraději ovšem v knížecích hvozdech a v lesích, náležejících moudrým a opatrným měšťanům královského zlatého báňského města Kašperských Hor, kde se pro několik naseknutých stromů nenadělalo tolik povyku, co ho natropili sedláci, kteří si nabrali sami smolu, již pak vyměňovali za kolomaz právě jako v mlýně obilí za mouku. Šidil-li je při tom kolomazník, o tom se podání nezachovalo.

Adamovy myšlenky se tedy nesly výhradně za jeho průmyslem, zvláště pak za opatřováním suroviny, bez níž nelze vyrábět kolomaz. Výlety, jež za tímto účelem konal do lesů, jakož i dohled na smolu škvířící se v peci, zaujímaly jej zplna a dusily v něm všeliké city sladké něhy. Ucházení o lásku Anežčinu by vpravdě nebylo příliš mořilo jeho ducha ani překáželo jeho dělnosti, avšak Adam vůbec nemyslil než na smůlu a kolomaz, a zavítal-li občas do taneční místnosti" stávalo se tak dojista jen proto, že i on se nemohl úplně vymknout z panujících zvyků a obyčejů. Choval-li se svým způsobem přívětivě k Anežce, neměl přitom vlastně pražádného úmyslu, neboť mu ani ve snu nenapadlo kořistit z oddanosti ubohého slabomyslného děvčete. Jednal prostě, puzen svým dobrým srdcem, které nejednou na sobě zakusilo, jak velice bolí neustálé škádlení a nezasloužený posměch; vždyť i s ním zacházejí jako s páriou. Jak by se i on byl ubránil? Stálil proti němu všichni v jednom šiku. Ještě že uměl mlčet a že se nezlobil.
Tak se věci měly po drahnou dobu, v ničem se neměnily.

Tu kteréhosi večera, když Adam právě škvařil smolu, přistoupila k němu jeho matka a promluvila: "Och, och! Tohle loupání! Už to nevydržím! Já stará osoba obsluhuju, vařím, konám polní práce" obstarávám dobytek. V hlavě se mi všecko mate, och, och - Musíš se oženit, Adame, vždyť ti povídám, že už nevystačím. O nevěstě vím - Simonovic Karla tamhle na Spáleného. Vezme si tě. Má dvě děti od kteréhosi dareby, který se vystěhoval do Brazílie, ale zato taky dvě stě na hotových a krásu; snad by Simon přidal roční jalovičku.
Adam vyslechl mlčky lákává slova své roditelky. Jakž by byl mohl odpovědět? Všecky jeho myšlenky se soustřeďovaly na pozorování smoly, jež kanula z roury v podstavenou nádobu.

Žbluňk Žbluňk! Bublinky jako mydlinky, jenže černé. Kus Adamova obličeje se odrážel z tmavé hladiny. Dost možná, že Adam zkoumal v tomto kolomazovém zrcadle svoje rysy, aby se přesvědčil, jaký dojem učiní na Karlu. Nádoba byla plná; odstrčil ji stranou a podstavil jinou pod výkap. Pak si utřel obě ruce o tmavé vlasy, které se zaleskly, jako by se jim bylo dostalo nejjemnější pomády, načež si vzal pořádný šňupec, přiložil dříví do pece a mlčel dál.

Stará ctila toto mlčení a přerušila je teprve po dlouhé přestávce, tázajíc se syna:

"Nu, copak tomu říkáš, Adame?" Adam se rozmýšlel ještě pět minut, načež ,odvětil svým zdlouhavým způsobem:
"Je mi to jedno; ujednejte to s ní třeba."
Zpráva, že Adam se uchází o ruku Karly Šimonovic, rozběhla se brzy po celé široširé obci. Zosnovaly se různé komentáře, jimiž se vyzdobila a dále roznášela, až se dostala ke sluchu ubohé Anežky; šetrná ovšem nebyla forma, jíž se sdělení přiodělo. Kdopak by šetřil takovou přiblblou ženštinu? Anežka nehleděla skrývat bolesti, jež ji z této novinky vzešla; plakala a řvala po svém a spanilomyslná mládež obojího pohlaví smíchy div nepukla. Po hospodách necitní mládenci potrefně improvizovali projevy Anežčiny něhy a jejího žalu.
Když i otčím se vysmíval Anežce a když nepřestávala plakat a bitím jí vyhrožoval, utekla se k Matce Boží do Hauswaldu a promluvila k ní velmi tklivě; při této příležitosti jí obětovala dřevěné rudé srdce, o němž jsem se zmínil na počátku této historie.
Několik neděl uteklo. Uběhlo léto a bílé mlhy přikrývaly obrovskými perutěmi smrky a buky Hauswaldu a lehaly na lučiny a plesa Údolí protékaného Stlllseifenským potokem. Mrazivý vítr dul s vysokých plání, šeredná nepohoda obestřela ves, kraj - ale přes chlad a mráz, přes větru vztek i deště šlehání nebohá Anežka den co den docházela do kapličky, stírajíc bosýma nohama vodu a jiní s požloutlé trávy. Rozumí se, že Adam se dověděl o všem, co činila a trpěla; byl dojista dojat její láskou, přestože zavdávala podnět k tomu, že i jeho nemálo škádlili. Projevil doma úmysl; že dojde k Anežce a že jí tu lásku vymluví z hlavy, ale jeho matka se tomu opřela a ujistila ho, že sama tak učiní. Také si vskutku došla na" ubohou dívku a zasypavši ji nejsurovějšími a nejjedovatějšími přezdívkami, jež měla na skladě, proklela ji do horoucího pekla. Tím, jak myslela, přivedla věc do pořádku. Adam pak, jenž si nebyl vědom, že by kdy byl mluvil k ní slovy, která by jí byla dávala práva, aby si ho brala do hlavy, se rovněž domníval, že vše je odbyto. Avšak nebohá slabomyslná, ač pochopila, že naděje její propadly, nespustila se své lásky a div si nezoufala. Té doby se stalo, že meškal u nich v domě na práci krejčí Krahulík, člověk věhlasný a slavný po všech končinách rozložité obce rehberské. U nás je zvykem, že někteří řemeslníci, krejčové, ševci, tkalci, chodí pracovat po domech asi tak jako ve městech švadleny; dostávají za práci mzdu a vedle mzdy celou stravu. Pravil jsem, že Krahulík byl člověk věhlasný. Ba právě, že byl, a to netoliko pro nedostižnou fazónu nových kazajek, ale i pro svůj vtip. Ba, kdyby nebyl býval tak báječně dovedný, byli by ho ani nebrali domů, neboť se o něm vědělo, že při své práci si pilně hledí svého okolí a že neomylně vystihne všechny slabosti a směšnosti, jimiž se baví nedělní společnosti v hospodě. Ježto právě za oněch časů byly při hospodských zábavách na denním pořádku dramatické a lyrické výjevy mající za podklad Anežčin milostný bol, radoval se vtipný krejčí, že se mu skýtá přiležitost pozorovat dívku hodně zblízka; umínil si, že jí vyzkoumá důkladně a že docílí toho, aby mu otevřela svoji duši. Proto se vůči ní od samého začátku tvářil, jako by byl bral největší účastenství na jejím osudu a nadával Karle ze Spáleného jen což. Úmysl se mu zplna vydařil. Již nazítří mu Anežka otevřela svoje srdce dokořán, tklivě lkajíc a plačíc. Krejči se tvářil, jako by se hroužil v dumáni, jakým způsobem by jí mohl pomoci. Přicházely mu patrně myšlenky nadmíru veselé, neboť ho popadaly třeskné záchvaty kašle, dojista jen proto, aby zakryl propukajicí smích. Anežka rozplývajíc se pohnutím, mu pověděla, že život ji omrzel, že učiní konec ke všemu; že táta má v domě otrušík a tím že se otráví.

"To nesmíš učinit," pravil krejčí, "to by byl strašný smrtelný hřích, za nějž by ses dostala do pekla."
Avšak jak mluvil, jiná myšlenka se v něm rodila, ach, myšlenka vtipná nad všeliké pomyšlení, duchaplná a svého druhu jediná, která dojista povznese jeho beztoho velký věhlas nad hvězdné kruhy. Ježto krejčí Krahulík už dávno odpočívá v chladné zemi, vyzradím jeho znamenitou myšlenku.

Krahulík totiž uvážil, že nazítří je sobota a že Adam tudíž půjde na frej za svou nevěstou do Spáleného; kdyby se tak přihodilo "Kolomazovi" právě ve chvíli nejsladší něhy něco hodině nepříjemného a zároveň směšného! To by byla švanda!

Nezmínil se ovšem slovem o této vnadné. perspektivě budoucích zábav, nýbrž položiv na stůl částky kazajky, jež jeho dovedná ruka právě skládala, pravil vážným tónem:

"Anežko, já vím něco lepšího než se otrávit, ale prozradit bys mě nesměla, neboť nejen že by to nic nepomohlo, ale pobouřila bys proti sobě nečisté noční síly a bludice močálů by tě rozdupaly. Avšak uděláš-li to dobře, Adam procitne z očarování a musí za tebou stůj co stůj, i kdyby mu jiní bránili." Slabomyslná napjatě poslouchala. "Slyš krejčí," zašeptala, "pověz mi to! Jsou v tom snad čáry?" "Čáry nečáry - jak se to vezme. Ale ty bys mě prozradila..." "Pánbůh rač chránit, já nevyzradím nic..." "Tož přísahej!" Anežka přísahala.

Nato jí duchaplný krejčí řekl, aby nazítří napekla koblih a přimíchala do těsta málo, maloučko otrušíku; přitom aby se neustále modlila; pak aby si v lese počkala na Adama, až půjde do Spáleného, a aby mu dala tři nebo čtyři z těchto koblih, uvádějíc mu, že mu přinesou požehnání, jemu i jeho nevěstě. Zbývající koblihy aby položil do močálu pod tři kleči, jejichž větve se křižují, aby je pokropila černou slatinnou vodou a zvolala nahlas: "To je pro vás! Ale ať jste mi na pomoc, aby se vrátil ke mně. Vrátí-li se, napeku vám jich víc!"

Anežka namítala to i ono, krejčí však vítězně zaplašil všecky její pochybnosti, nepřestávaje ji ujišťovat, že prostředek nemůže omýlit, že neublíží ani Karlině, protože ta najde ženicha daleko lepšího než-li Adama; že si vůbec zabezpečí na všechny časy pomoc duchů, vedoucích po močálech svůj noční rej, neboť tito duchové nic tak nemiluji jak koblihy a otrušík je pro ně cukr...

Nazítří Anežka napekla koblih, přidavši do mouky podle svého úsudku málo, maloučko otrušíku, a k večeru se vydala počkat si na Adama. Čekala dlouho, tuze dlouho. Přivalila se černá noc; těžké mraky na nebi, žádný svit měsíce, žádná hvězdička se ne. Prosypala z této čiré tmy; zato půlnoční sirý vítr šuměl a vyl ve větvích vysokých stromů; dole v močále modrá bludná světla prováděla svůj němý rej. Ale byť celé peklo skučelo a rejdilo, Anežka by nebyla opustila svoje místo v hlubokém úvoze, kterým Adam musil přijít.

A přišel. Šouravé kroky se ozvaly noční tmou, těžké, kované podpatky narážely na kamení. Brala se v ústrety blížícím se krokům; její těžký dech, šelest lehkých šatů i stoupáni bosých nohou pozřel hukot větru a šum vod, padajících v dáli.

Ulekl se, vida ji náhle před sebou, jako by z hlubin tmy byla vyrostla, i zamumlal cosi o dobrých duchách. Ona položila ruku na jeho rámě a podávajíc mu koblihy, jala se ho prosit:

"Vezmi, Adame, vezmi! Dobře s tebou smýšlím; sníš-li je, vzejde ti všeliké požehnáni.: Och, tolik jsem se namodlila!

Podej také své nevěstě - pro oba jsem je napekla. Byl jsi vždy dobrý ke mně, nikdy ses mi neposmíval, Jako druzi činíval." A on, jenž netušil nic zlého, jenž si přemýšlením nikdy hlavy nelámal, vzal koblihy a přislíbil, že bude jíst a nevěstě že taky dá.

"Spánemboheml Spánembohem!" volala dívka, propadajíc se ve tmu. Téže noci se krejčí Krahulík potloukal po Spáleném. Vydal se tam už za večerního šera, přes tmu a hrozící nepohodu, tou měrou vábily zajímavé věci, jež se tam měly dít. Avšak jeho naděje se asi nesplnily, neboť ještě před půlnocí nastoupil poněkud urychlený zpáteční pochod; také nikomu neřekl, co tam viděl, a nadobro zanechal svých vtipů. Není divu, neboť ještě před půlnocí, jak znamenal ze svého úkrytu, se vypravili lidé pro kněze do Srní. Rychlostí blesku se nazítří rozlétla zpráva o pokuse otrávit "Kolomaza" a jeho nevěstu. Adam sám vypravoval, že v koblihách byl jed a že mu je dala Anežka. Dívku zatkli hned a tím jí četník posloužil, neboť rozkacený lid jevil sto chutí vykonat na ní náhlou spravedlnost.

Nepokoušela se zapírat, že přimíchala do těsta jedu, avšak tázána, proč tak učinila, neodpovídala, dojista ze strachu, že by se kouzlo minulo účinkem. Zalovala toliko na sebe, že se snad modlila málo. "Kdybych se byla pomodlila o deset růženců více," opakovala neustále, "nic by se mu nebylo stalo." Našly se zbytky osudných koblih a znalci dokázal, že je v nich obsažen otrušík; soud na ni tudíž podal obžalobu pro nedokonanou úkladnou vraždu, ježto "Kolomaz" a jeho nevěsta vyvázli životem. Pokud trvalo šetření a zvláště před hlavním přelíčením vyrůstali proti Anežce svědkové jako hřiby po dešti, neboť celá obec se velmi pohoršovala tímto neslýchaným zločinem. Vpravdě ozývaly se i hlasy, jež poukazovaly. na slabomys1nost Anežčinu; než těchto bylo poměrně málo a sám starosta tvrdil, že daleko není tak hloupá, jak se tváři, neboť prý dobře věděla, že je třeba obětovat nejsvětější Panně, ježto zavěsila v hauswaldské kapli červeně natřené srdce. Vzala si prý "Kolomaza" do hlavy, a poněvadž ho nedostala, chtěla jej otrávit s jeho nevěstou. Krahulík, jenž vlastně měl celou věc na svědomí, mlčel jako hrob - možná pomyšleni na jeho čtyři dítky mu zavřelo ústa; och, ale jak ztichl! Ty tam byly vtipy, jimiž oblažoval svoje obecenstvo, ba ukazoval se jen velmi zřídka po hospodách.

Plných šest měsíců trvalo šetření proti Anežce a celý tento čas seděla ve vazbě v Písku; při závěrečném líčení shledána jest vinnou zločinem nedokonané úkladné vraždy a odsouzena, vzhledem k mnohým polehčujícím okolnostem, do těžkého žaláře na dobu sedmi let. Dopravili ji do Řep. Rehberští svědkové, navrátivše se domů od závěrečného přelíčení, došli si bez meškání do hauswaldské kaple a vyhostili z ní červené srdce, jež podle nich zneuctívalo svatyni. Uběhlo sedm let. Podlomena, podkosena se vrátila Anežka postrkem do Rehberka; nohy a ruce byly zkřiveny od těžkých želez, jichž se za oněch časů ještě užívalo. Ač jí bylo jedva třicet let, vypadala jako stará babička. Samotná stála na bílém božím světě, zmrzačená žebračka, předmět hrůzy a nenávisti.

"Tys tu zas?" uvítal ji starosta. "Proč tě čert nevzal? Jak tě budeme živit? Jdi si ke svému bratrovi..." Dovlekla se do rodné chalupy. Matka i otčím, oba na boží pravdě -. a nevlastní bratr, jenž byl na chalupě, zhurta na ni: "Cože? Tys tu, ty travičko, již Bůh proklel! Proč jsi nepošla ve špínhauze? Já že tě mám živit? To bych se pěkně okradl. Jdi a zhyň si v lese!" Ani sousto chleba jí nepodal.

Chodila, bloudila, nevěděla kudy. Bůh sám ví, za kterým plotem se schoulila, aby přespala první noc po svém návratu do rodné dědiny. Hladem hnána, žebrala po statcích a - chalupách, kde jí čeho dali. K večeru vešla do chalupy krejčího Krahulíka. Soumrak" už vládl venku; ve světnici, jejíž dveře otevřela třesoucí se rukou, byla čirá tma. "Smilujte se! Popřejte mi místečka v stodole, ve stájích, abych si mohla odpočinout," prosila do tmy, do prázdného mlčení. Pohnul se z temného koutku stín, blíž se připlížil.

"Anežko! Pánbůh buď pochválen!" ozval se sípavý hlas, "tys přišla mi odpustit, co?" A krejčí Krahulík rozžehl louč a posvítil jí ve tvář; jeho hluboko vpadlé; horečkou zářící oči utkvěly na ní s nevylíčitelným výrazem. A jeho hlas zněl dále: "Ty mi odpustiš, viď? A zůstaneš-li u mne - už dávno mám komůrku pro tebe připravenou. . ." "Oh, co bych ti odpouštěla? Tys mi neublížil: Řekl jsi mi, abych se hodně modlila, a já jsem se modlila málo.. . moje byla vina..." Zůstala u něho. Sám jsa neduživ, souchotinami stižen, nemohl pracovat, ale přístřeší jí poskytl a ráno teplou polévku. Děti jako by věděly, čím otec byl povinován té žebračce, nikdy se na ni nemračily. Jednou si došla k Adamovi "Kolomazníkovi", jenž se už dávno oženil s Karlinou ze Spáleného. Sepjala ruce, proboha prosila za odpuštění. "Vede se vám dobře," pravila, "snad Pánbůh pro moji vinu vám požehnal. Nezamýšlela jsem nic zlého. Udělala jsem to proto, že jsem tě měla ráda, Adame. Ale málo jsem se modlila, proto se to obrátilo ve zlé:.. ale já se teď budu modlit celý den, od rána do večera o…" Dala se do hořkého, usedavého pláče.

A Adam na to: "Neplač, dávno jsem odpustil… " Přistoupila žena: "Neplač, neplač, ty ubohá. . ." Asi rok po jejím návratu zemřel krejčí Krahulík. Na smrtelné posteli se vyznal před několika svědky ze své viny a prosil všecky své známé, aby té ubohé popřáli přístřeší a nedali jí umřít hlady. Od té chvíle se k ni chovali laskavěji; neodháněli ji již od svých prahů a popřávali jí trochu jídla. Dovolili jí tam zavěsit nové srdce v hauswaldské kapli; ba našla se soucitná ruka, která je vyřezala, takže vypadalo mnohem vkusněji nežli ono, jež svého času vyhodili; Anežka pak sama si je tam donesla, plačic radostí. Toto srdce tam visí do dneška a snad dodnes Anežka tam docházi a tráví tam dlouhé hodiny na modlitbách. Dva roky tomu, viděl jsem ji tam a dal jsem se s ni do řeči. Vypravovala mi o svém neštěstí, povídala, jak bylo v žaláři, jak se ji ujali dobří lidé, ale ani tentokráte se nezmínila o vině Krahulíkově.

Když jsem se sám dotkl té věci, tvářila se, jako by nerozuměla. "Och, on byl hodný člověk," pravila, "modlím se zaň, Pánbůh mu dej lehce odpočívat. Ale já jsem chybila, málo, tuze málo jsem se modlila. Já si nemohu stěžovat na nikoho, ani na ty pány v Pisku, kteří mě odsoudili, vždyť nemohli vědět, že jsem nemyslila na nic zlého. Kdybych se byla modlila, Pánbůh by jim byl dal prozřít". Bohaté slzy stékaly po zvadlých vrásčitých tvářích.

Spravedlnost lidská vynesla svůj ortel nad touto ubohou, osudem vyděšenou; zda mohla jinak soudit? - Beztoho bídný život, a ten je zničený, ztracený... Zbyla jen naděje, že bude lépe, až se vymkne z těžkých pozemských pout a útrap, nejasné doufání zlomeného, slabomyslného lidského tvora.

Lze odnímat víru takovým třikrát ubohým? Spravedlnost lidská Na počátku, ba ještě v polovici let šedesátých teprve se přistřihoval pěkný háv, který dnes tak dobře sluší mé milé královské Sušici. Rámec, jejž dala městu příroda, byl ovšem týž; táž čistá Otava šumně tekla zeleným, vždy se usmívajícím údolím; týž Velebný Svatobor trůnil černě v rokokovém slohu, leskl se na vysokém kopci, jehož stráně, porostlé černým borem i zeleným listnatým stromovím jako by vystupovaly přímo z řeky; nivy plné rozkoše nad městem i pod ním; křivolaké staré vody i větší a menší strouhy a ramena, odbočující od hlavního toku, mezi nimi zelené ostrovy tu a tam kryté stromy a hustým křovím, Podle řeky samé drobné, kopečky, písčité, neúrodné, charakteristické pro ten celý pootavský kraj; řekl bys, že tu celé údolí bylo v pravěkých dobách ve vlnitém pohybu, až kynula ruka Hospodinova a vlny rázem ztuhly, kdybys nevěděl, že ty kopce nanesla za věky lidská ruka, rýžující zlatonosný písek matičky řeky. Rámec přírody byl tedy týž, ale zato město! Část domů byla sice dosti nová po velkém ohni v letech třicátých, většina však, zvláště na předměstích, vypadala dosti zchátrale; ulice nerovné, plné prohlubní a bláta, tu domek deroucí se drze v popředí, onde jiný plaše ustupující, snad ze studu a bázně, aby se lidé nesmáli jeho kostrbaté střeše, nerovným, všelijak vypouklým oknům; i na samém náměstí se čeřily špinavé, zeleným žabincem pokryté louže, v nichž rejdily kachny a husy; po dlažbě leda tu a tam podél domů jakési pro kuří oka nepříjemné stopy.

Jak se vše změnilo od těch dob! Nyní ta moje Sušice vypadá, jako by ji byl ze škatulky vyňal, a co tu starého zbylo, má jakýsi ctihodný, vznešený ráz, jako stará krajka věkem zežloutlá na hedvábné toaletě krásné paní.