Vodní supové
Okresní silnice na pravém břehu Otavy, která spojuje Dolní Rejštejn s Dlouhou Vsí a se Sušicí, byla dostavěna teprve r. 1888. Vyžadovala nemalého nákladu, neboť místy bylo třeba ji vysekat do tvrdých rulových skal, pak nastavět vysokých pevných teras na její ochranu proti vztekle dorážejícím vodám řeky, přečasto rychle mohutnějícím přívaly způsobenými deštěm.
Tato silnice otevřela jednu z nejmalebnějších krajin Šumavy. Dole v údolí krásná čistá řeka, tekoucí místy mělce a široce, takže při malé vodě snadno se přebrodíš; místy opět se úžící, proudící v černých, pěnou věnčených vírech, lomících se o příkré skalní stěny a výběžky, pak se dělící v různá ramena, jež tvoří krásné zelené nivy, plné houštin, tu a tam větší ostrovy, na nichž stojí rozkošné skupiny smrků, borovic, vrb a olší. Vpravo i vlevo od řeky, tu zrovna z tmavohnědých vod příkře se vypínajíce, onde mírněji vystupujíce lemují údolní výšiny strmé i mírné, lesem porostlé,holé, skalní stěny, divoké, kostrbaté, srázné plochy i kamenné haldy. V údolí na levém břehu pod strmými skalami, asi uprostřed vzdálenosti mezi Radešovem a dlouhoveskou jímkou na dříví, kupí se, jako z cukru, v rozkošné poloze Anin Důl, sklářská huť a umělý mlýn, a nad ním v modré vzdušné výši mouřenecký kostelíček, nejstarší v těchto odlehlých končinách.
Nehledíc k těmto stavbám a k roztroušeným úhledným domkům dělnickým krajina mezi Radešovem.a Dlouhou Vsí je málo obývaná. Kdo by se byl usadil na malebných sice, ale neplodných a příkrých srázech nebo podél vody na dně údolí, jež řeka každým rokem několikrát potopí? Několik chudých chat roztroušených na svazích pravého břehu na levém břehu pak chalupy dědiny Rajska, dále po vodě pak fara mouřenecká, mlýn a několik úhlednějších stavení vedle bídných chatrčí, osada to, Jíž dali jméno Nové Město. To je všecko. Za svahy spadajícími k řece, v rozervaném terénu horském krajina nabývá ovšem jiného rázu. Tam vody nehrozí, tam je dost orné půdy a tudíž také množství vísek, statků i roztroušených dvorců jak napravo, tak i nalevo od řeky. Jejich obyvatelé, na pravém břehu bývalí poddaní královského města Kašperských Hor a pánů Dlouhoveských, na levém pak různých menších vladyků a statkářů, neslynou velkým bohatstvím, jsou však přesto praví boháči v porovnání s nejbližšími sousedy řeky, kteří, pokud nehledají práci jinde jako dřevaři a prámaři, životem se bídně plahočí, netěšíce se přitom valné pověsti. Mívají ovšem kravičku a několik koz, které se prohánějí jako kamzíci po skalních stěnách, jinak však je živí nikoli půda, nýbrž řeka.