Kůrovec
Bylo léto. Znojný žár lehl na rozložité výseky a les v revírech podle bavorského pomezí. Kůrovec, který se rojil koncem května a začátkem června v takovém množství že sloupy a mraky vznášejícího se do výše hmyzu zatemňovaly slunce jako hustý kouř, jako podzimní mlhy řádil hůře než dosavade. Nové rojení očekávalo se v srpnu.
Knížecí schwarzenberská a hraběcí thunovská správa činily seč byly, aby se tomuto řádění učinila přítrž. Na místech, kde polehl vichřicí les, kde kupily se na sobe a přes sebe vývraty, podobné ohromným zásekům hemžilo se všecko pracovným lidem. Pravá babylonská věž, taková směsice typů a jazyků, domorodci, sebráni se všech končin široširé Šumavy, čeští Dřevaři z „kraje“, na sta Vlachů, bůh ví, z kterých končin své vlasti přivolaných, Furláni od řeky Soče, a i něco Slovinců Z Gorice. Všichni ti lidé olupovali kůru padlých stromů a spalovali ji, osekávali větve, dělali polena a rovnali je, pokud terén dovoloval V dlouhé hranice, mezi nimiž se chodilo jako v ulicích. Povozů Přijíždělo, co se jich dalo sehnat; dovážely se klády ve dne v noci a přec se zdálo že padlých neubývalo, neboť nových a nových hekatomb musilo se porážet všude všude tam kde snětivě červená barva haluzí objevovala stále se šířící nákazu. Tisíce pokácených stromů zůstaly na místě, kde je sklátila ruka lidská, a tlející a trouchnivějí tam do dnešního dne až se úplně rozpadnou; oloupaly se a zůstavily svému osudu, ježto buď pro obklopující je skály buď za příčinou bahnité půdy slatí a hlubokých černých tůní lesních nebylo k nim přístupu.
Jen V ústředních revírech o jiných ani nemluvíc, pracovalo na sta lidí. ve Stubenbašském, Neubrunnském, Weitfällskérm, Filipohuťském Maderskérm a Pürstlinském, stojících pod správou knížecí schwarzenberskou v Dlouhé Vsi. pak v hraběcích thunovských revírech Graffenhütte a Bučinách náležejících k panství Velko-Ždíchovskému. Také ve hvozdech městu Kašperským Horám patřících, zejména v revírech Goldbrunském a Schrollenhaidském ukazoval se děsný hmyz a rozmnožoval se povážlivým způsobem.
Lid v lese pracující vybudoval si tam prozatímní obydlí, chaty Z hrubě otesaných trámů a latí, na způsob chýší pastevců: tam bydlili dělníci. Tam se za nimi časem přistěhovaly jejich rodiny i dobytek jejich; povstávaly celé osady, ba městečka která později když práce zase přestaly, opět připadla neomezené vládě přírody. Ženy a děti dřevařů pomáhaly buď také při práci, buď sbíráním jahod, malin a brusinek jež rychle vybujely na a sluncem prohřátých výsekách rozmnožovaly důchody rodiny. Pravé bursy na maliny a brusinky vznikaly, obchodníci přicházeli ze vzdálených končin a zemí a rozváželi odtud sladké dary vždy štědré matky přírody po nesčetných fůrách do celého světa. Svatyně tiché divé pustiny, kam dříve sotva kdy vstoupila noha lovce, pastuchy nebo dřevorubce, proměnily se rázem V oživená tržiště, plná hluku a vášnivého zachtění po zisku a výdělku. Býval to rozčilující život ve střediskách, kam se snášely maliny a brusinky, ceny stoupaly a padaly, naděje rostly a klesaly s cenami dle toho, byla-li poptávka větší nebo menší, spekulace, stoupání a klesání cen, úplný život bursovní tam kde do nedávna tokal tetřev a plížila se liška.
A přece se zdálo správám lesním, že toho lidu je málo. Všeobecně se vypravovalo, že zmíněné správy se obrátily na někdejšího vídeňského místodržitele v Čechách, generála jízdy barona Kollera, s prosbou, aby bylo posláno vojsko na pomoc; vojsko pomáhá při všech velkých a hrozivých katastrofách při ohni. zátopách, zemětřeseních a Šumavě také nastává neméně strašná zhouba, ohrožující nejen tuto, nýbrž i blahobyt celé země.
Když pověsti o vojenské pomoci proskakovaly, proneslo V té příčině soud svůj jakés pochybné chlapisko které vyslouživši ve vojště s malou ctí, rozvinovalo rozumy své v hospodách při pivě a kořalce.
"Já jsem bojoval a sedil krev svou u Králové Hradce! Víte, co to obnáší?... Houby víte, ale já vám to povím! - Čest je čest a vojenská čest je něco jiného než čest takového snopa, jako jste vy! Voják je tu pro jiné věci, než aby loupal kůru se stromů a spaloval broučky..."
Dřevaři, kteří velebili Boha za to, že je pozval k tak bohatým hodům, a kteří si přáli, aby tento stav věcí potrval až do soudného dne, jsouce úplně ve shodě s vývody řečníkovými, přizvukovali a volali nadšeně: Máš pravdu! Vojáci jsou tu k vůli úplně jiným věcem! Vojáci ať cedí krev za vlast!" Tak to vidíte, sami to nahlížíte!" pravil, napiv se, božstvem naplněný řečník. "Pochopujete nyní, že i já, ač jsem vysloužil, nebudu loupat kůru. Moje čest mi nedovoluje takových malicherných věcí."
Vlaši pracující v lesích tvořili skupiny po dvaceti až čtyřiceti mužích, tak zvané party, pod vedením svých podnikatelů, kteří uzavírali akkordy na práci, vypláceli své lidi, starali se o jejich stravování. Vlašští ti dělníci byli až na skrovné vyjímky lidé pořádní, pilní, dovední a spořiví, kteří, ač je jejich podnikatelé, čili jak jim říkali, partafíři, často nesvědomitě vydírali, vydělali a odnesli značné obnosy peněz. Živili se hlavně polentou, již pojídali pravidelně třikrát denně; polenta z kukuřičné mouky, tento nepříliš chutný, zato však výživný a laciný pokrm, zdomácněl od oněch dob u našeho pohorského lidu, který ji dosud používá s tím rozdílem, že ji mastí, což Vlaši nedělávají; říkají jí "žlutá kaše". Podnikatelé vesměs zbohatli. Jedna taková vlašská parta pracoval zároveň s oddělením domácího lidu na východním svahu Schwarzberku a v rozsedlinách mezi horou tou a Postberkem, tedy u pramenů Vltavy. Nikdo by neřekl, že poměrně tak krátkou dobou může krajina tak důkladně změniti ráz svůj. Ten tam byl svého druhu jediný prales smrkový; co vichřice nevyvrátila, nakazil kůrovec a vše to polehlo, takže celá ta končina není do dnešního dne nic, než jedna jediná světlina, pokrytá neprostupným malinovím, vřesem, černým jahodím a takovou vysokou trávou, že člověk se v ní tratí. Jenom kleč na slatích zůstala jak bývala od věků, a jívy a černé břízy podle toků nesčíslných větších a menších vod; ve stínu těchto křovin rostou ohromné, vějířovité kapradiny; červeně kvetoucí vrbice zaujímají nepřehledné téměř prostory, a když v posledních dnech léta dozrávají jemnými bavlnitými vlákny okřídlené plody této byliny, roznáší je vítr v kotoučích jako hedváb se lesknoucích. Ohromné, všude na zemi tlející pahejly vydávají výmluvné svědectví o bývalé, na věky zašlé kráse lesní; až ty setlí, až vymře rod starých obyvatelů, kdo vzpomene nádhery a slávy, kdo si představí jak to tu vypadalo, a jak vládli živlové a hmyz, jak se lopotil člověk, aby zničeno bylo nebetyčné sloupoví tohoto velkolepého chrámu přírody.
(Z knihy "V ráji šumavském")