KAREL KLOSTERMANN – APOŠTOL SMÍŘENÍ | Karel Klostermann

Karel Klostermann – apoštol smíření, autor textu: Václav Sklenář

Zkusme se společně podívat na život spisovatele Karla Klostermanna, trochu jiným pohledem, než jak ho známe, na spisovatele, který napsal česky krásné romány, pro nás dnes trochu archaickou češtinou a ty nejhezčí jsou ze Šumavy.

Jeho život se odehrával mezi češstvím a němectvím a také tím, čím bychom nazvali, europanstvím. Dobu, kdy spisovatel žil, je třeba také vnímat v určitém kontextu, to co vše se odehrávalo, v tom je třeba hledat dějinné souvislosti, každopádně v mnohonárodnostním mocnářství byl život z dnešního pohledu složitý a měl i jiné priority. Je třeba si připomenout, že se spisovatel narodil v roce 1848 v dnešním rakouském Haag/ Hausruck. V té době nastupoval na císařský trůn osmnáctiletý František Josef I. Rodiče byli šumavští Němci, o otci víme, že uměl několik jazyků a také dobře česky, byl lékařem, matka pocházela ze sklářského rodu Abele, rod který přišel z Francie a byli to původem Hugenoti.

Když byl budoucímu spisovateli jeden rok, tak se rodiče přestěhovali do Čech do Sušice. Ovlivnění českým jazykem nastalo v mládí, když jeho otec přijal službu lékaře v Žichovicích u říšského knížete Gustava Joachima Lambergera. V té době chodil na ryby na Otavu s českými chlapci, viz jeho román Robinson na Otavě. Jeho vychovatelkou v dětských letech byla šumavská žena „chůva Sabina“, která podle jeho vzpomínek mluvila takovou šumavskou němčinou, že ani Němci ji nerozuměli, také na vzpomíná ve stejnojmenném románu. Do základní školy chodil v Nezamyslicích a později v Nalžovských Horách. Je předpoklad, že tam měl české kamarády a spolužáky. Říká se, že jakým jazykem mluvíš, takovým i myslíš. Tam je možné hledat důvod, proč se spisovatel rozhodl v budoucnu psát česky. Určitě i gymnázia v Klatovech a Písku přispěla k tomu, aby se budoucí spisovatel ještě více seznámil s českým jazykem. Jeho kamarádem ze studií v Klatovech se stal budoucí význačný český vynálezce František Křižík, zvaný český Edison. Jeho studia ve Vídni kdy se pokoušel stát lékařem, nedopadla dobře, protože pro osobní problémy - jak se zrakem, tak i s nedostatkem peněz - musel ukončit studia bez rigorózní zkoušky. Jeden zážitek z této doby byla bitva u Hradce Králové v roce 1866, kdy pruská vojska zvítězila a všeobecně se očekávalo, že nepřátelská vojska napadnou i Vídeň. V té době mu bylo 18 let a občané Vídně žili ve strachu, zda pruská armáda dojde až k nim. Mladý Klostermann jde pěšky bez prostředků z Vídně do Písku, na svoji pouť vzpomíná v knize Na útěku. Z tohoto vyprávění je cítit jakou úlevu měl po strastiplné cestě po Rakousku, když ho čeští přátelé v Písku přijali v jejich domově, kdy byl zachráněn před hladem a utrpení z cestování. Po tomto neúspěšném začátku studentského života 1869 se stal vychovatelem v Žamberku, kde zůstal téměř tři roky. Ze Žamberku si ještě stačil odskočit do Vídně, kde nastoupil do redakce časopisu Wanderer s pročeským zaměřením, toto místo mu zajistil Eduard Albert, známý chirurg, který se stýkal v 90. letech s T.G.Masarykem, F.L. Riegerem v žamberské vile. Vydávání časopisu skončilo z finančních důvodů. V té době se začal učit jazyky, což se mu velmi hodilo do budoucna, protože se stal v roce 1873 suplentem v Plzni na německém reálném gymnáziu, kde vyučoval francouzštinu. Toto povolání mu zůstalo, později v roce 1878 se stal profesorem a zůstal zde až do svého penzionování v roce 1908. Klostermann byl polygot zvládal francouzštinu, polštinu, rumunštinu, italštinu, srbochorvatštinu, ruštinu, španělštinu, starořečtinu.

Doba, kterou spisovatel prožíval od svých 50 let, možná až do jeho penzionování byla pro jeho život a společnost z našeho pohledu dosti přelomová. Na jedné straně v české společnosti nastává proces sebeuvědomování, Alois Jirásek v roce 1883 vydává první díl Starých pověstí českých. Spisovatel Karel Klostermann, který píše již jen česky, se stává oblíbeným. Nic však není černobílé, i on má své oponenty, nejen z řad německých, kde to lze objektivně chápat, stává se pro ně odrodilcem, ale čeští literární kritici jako byl Vodák, F.X. Šalda jeho romány příliš neuznávají, berou je jako ploché a povrchní.

Toto byla 80. léta devatenáctého století. V té době se mluvilo v těchto částech Šumavy německy a to ještě s dialektem připomínající dolnobavorskou němčinu, doba byla ještě z hlediska nějakého dělení na národnosti relativně v normálu. Lidé byli chudí, šetrní a nacionalismus jim byl ještě vzdálen. Zaměstnávalo je hlavně přežití v této drsné krajině. Spisovatel již v té době publikoval od roku 1872. Byly to fejetony německy psané ve staročeském časopisu Politik, podepisoval se jako Faustin, což bylo jeho druhé křestní jméno, nebo Doubravský. Jeho fejetony byly známé pod jménem "Heiteres und Trauriges aus Böhmerwald" neboli "Veselé a smutné obrázky ze Šumavy". Pseudonymy používal proto, že v plzeňském gymnáziu nebyla doporučena publikační činnost. Ostatně povídky nebyly nikterak konfrontační, šlo o volné vyprávění příhod, které se udály v tak odloučených lokalitách, jako byla centrální Šumava, kam železnice nevedla, tunel pod Špičákem byl prokopán v roce 1877, ani turisté v té době do těchto míst příliš nechodili, protože turistický ruch byl teprve v plenkách. 

Literatuře se začal věnovat v devadesátých letech, když mu bylo čtyřicet, opouští psaní německým jazykem a začíná psát česky, začíná spolupracovat s českými časopisy, tam nastává jakýsi zlom v jeho tvorbě. Údajně to mělo být proto, že nebyl plně pochopen německými čtenáři, naopak němečtí nacionalisti říkali, že je špatný německý spisovatel, tak ať raději píše česky. Byla to jen pomluva, jak znevážit jeho tvorbu. V roce 1889 vydal vlastním nákladem právě zmiňované články nazvané Heiteres und Trauriges aus Böhmerwadl v němčině a za jeho života nevyšly již česky, ale až po smrti v roce 1923 je přeložila Jana Strunová a vyšly českým čtenářům v češtině, známé jako Ze Šumavy a později jako Črty ze Šumavy. Jeho první román Ze světa lesních samot 1890, který napsal česky a později už psal jen česky, byl u českých čtenářů přijat jednoznačně pozitivně, protože se odehrával pro čtenáře v prostředí, které jim bylo neznámé. Spisovatel vytvořil jakýsi most mezi českými čtenáři a životem v německy mluvících oblastech na Šumavě. Román byl kritiky označován jako romantická idyla. Při čtení si čtenář ani neuvědomuje, že za několik desetiletí už ten život na Šumavě přestává být idylou. Začaly se vynořovat nacionální spory, které v té době nebyly. Jediného koho spisovatel národnostně odlišuje, jsou bavorští pytláci, kteří chodili do lesů, jejichž majitelé byli Schwarzenbergové střílet zvěř a hajní s nimi měli nevyhlášenou válku. Není to však pro jejich národnost, nýbrž proto, že škodili. Další romány, které byly postupně a v rychlém sledu vydány V ráji šumavském, Skláři, Kam spějí děti, měly u českých čtenářů úspěch a více méně vytvářely pocit, že je jedno kdo jakým jazykem mluví, spojovala je práce a těžký život bez ohledu na národnost, která tehdy nebyla podstatná, neboť všichni byli občané CK Rakouska - Uherska. Navíc po roce 1848 přestala platit na Šumavě privilegia, které měli svobodní Králováci, takže všichni byli občané CK Rakouska Uherska jen volební právo měli jiné, podle toho kolik vlastnili majetku. Karel Klostermann byl realista a právě život člověka byl jeho románech ten hlavní činitel. Z této idyly a úspěšnosti byl spisovatel v roce 1895 po napsání románu Za štěstím málem suspendován. Málo chybělo a odešel by učit na Bukovinu, jak mu to školní rada předvídal. Román Za štěstím popisuje odchod Čechů do Vídně za lepším životem. Román sociologicky odhaluje život takový, jaký byl v té době ve Vídni a to navíc byl orientován do roku 1866. Někdo měl štěstí, dokázal se v tehdejší společnosti uchytit. Jiní zůstali na pokraji společnosti, hlavně ti málo vzdělaní z vesnic, kteří se nedokázali orientovat ve velkoměstě, jako byla Vídeň. Co mě zaujalo, bylo to, jak málo si Češi, kteří získali lepší postavení ve společnosti, pomáhali, nedávali pomoci příchozím, nedávali pomoci těm, kteří ji potřebovali. V té době, v roce 1896 celá aféra končí jakýmsi kompromisem a Klostermann si uvědomuje, že má Plzni také nepřátele, kteří mu nepřejí úspěch. To nepřátelství mělo bohužel pokračování.

Je třeba si povšimnout, že společnost za života spisovatele se díky industrializaci rychle mění, Bismarkovo sjednocení Německa 1871 přináší i do Čech pocit německy mluvícím obyvatelům, že nastává doba, aby úředním jazykem stala i zde němčina, byť v CK Rakousku Uhersku žili ze 2/3 Slované. Jedním z prvních nacionalistických závanů nesnášenlivosti by mohlo být odřeknutí, spíše bojkot německých podnikatelů, v roce 1891 na Jubilejní výstavě v Praze. V té době nastává také české uvědomování, v roce 1893 vydává Alois Jirásek Staré pověsti české. Kvůli rozporům v Říšské radě ve Vídni v roce 1897 je prosazeno Badeniho jazykové nařízení, které zohledňovalo obyvatele, kteří nemluvili německy, aby mohli podávat své požadavky na úřadech v jejich rodném jazyce. Toto nařízení dlouho nevydrželo, protože ho Němci nedodržovali a bylo v roce 1898 nahrazeno tzv. Gautschovo jazykovým nařízením. Je vidět, že v té době se opravdu rozjížděl německý nacionalismus a Klostermann se cítil býti v té době Čechem i Němcem, psal v té době česky, ale jak sám říkal, drží s těmi slabšími a ohroženějšími, což byli Češi. V roce 1898 vznikly ve Vídni národnostní nepokoje a v roce 1899 v květnu chtěli prosadit v Říšské radě zástupci pěti německých stran své Národně politické požadavky Němců tzv. Svatodušní program, který vycházel z přesvědčení, že postavení německého národa je vážně ohroženo. Výsadní postavení mělo zajistit zrušení rovnoprávnosti národů a jazyků v mocnářství. Spojenectví s německou říší se mělo upevňovat a rozšiřovat, většinové slovanské obyvatelstvo by tím ztratilo naději na to, aby trůn akceptoval jejich nároky. Tyto požadavky se v podstatě později podepsaly na tom, že vznikla samostatná Československá republika.

Celé toto období muselo být pro spisovatele na jedné straně potěšující, neboť se stal známým spisovatelem, na straně druhé frustrující, protože doba nešla v jeho duchu, kdy Češi a Němci budou žít společně v míru, tak jak to on prožil ve svém mládí na Šumavě. Naopak i Šumavě narůstal šovinismus a neshody. V Kašperských Horách v září 1903 v listu „Politik“ píší o násilnostech páchaných na Češích. V listu se upozorňuje na to, že od nepaměti zde žily oba národy v přátelství a národnostní snášenlivosti. V té době již spisovatel na Šumavu přestal jezdit, od roku 1891 po šest let jezdil do tzv. bílého domku na Klapperl, který byl mezi Kašperskými Horami a Rejštejnem. To odcizení popsal tak, že již krajinu nepoznává a lidé, které měl rád, ti tu již také nejsou. Vzrůstající nacionalismus i na Šumavě mu vadil. V té době napsal „ Mé spisy o tom svědčí. Naleznete li v nich slůvko nepřátelské, považujte mě za padoucha. Umím si sjednotiti v srdci lásku k oběma kmenům. Kdyby Němcům hrozila od nás záhuba, neváhal bych ani okamžik přiřadit se k těm, kdož by je hájili. Bohužel německý nacionalismus na Šumavě i nadále gradoval, v roce 1908 se uskutečnil pogrom na Čechy v Kašperských Horách, kdy němečtí buršáci zmasakrovali Čechy. Spisovateli na tomto nejvíce vadilo, že městské zastupitelstvo k tomuto incidentu nezaujalo žádný postoj. Tento incident způsobil to, že spisovatel definitivně opouští Šumavu a více již ji nenavštěvuje, byť jak známo, ji miloval. Začal jezdit do Jižních Čech.

Asi by bylo dobré je si připomenout, jaké bylo v té době rozložení národností v tehdejším CK Rakousku Uhersku. Statistika je z roku 1910. K Němcům se hlásilo 23%, k Maďarům 19%, 12% k Čechům a ostatní byli Slované mimo 6% Rumunů a 1% Italů. Celkový počet obyvatel byl 51.39 miliónu, celková populace Slovanů byla 47%. Je pochopitelné, proč spisovatel preferoval právě jižní Slovany, Rusko mělo imperiální zájmy, Německo mělo militantní zájmy, Polsko si podrobovalo Ukrajinu, Maďaři zase Slovensko, tehdejší Horní Uhry. Do Vídně, kam chodili Češi v té době za prací, tak to byl především pomocný personál jako služebné, kuchařky, pradleny, muži tam obvykle pracovali jako zedníci či cihláři. Je známo, že celá čtvrť Favoriten byla česká. V Čechách zase docházelo v té době k nucenému poněmčování. Viz jeho román Na horké půdě, kde spisovatel popisuje, jak na Žatecku nechtěli Němci přijímat Čechy do práce, pokud nedají jejich děti do německé školy. Je vidět, že do začátku I. světové války česká otázka nebyla dobrá, navíc císař František Josef I. už neměl sílu řešit národnostní problematiku, navíc německá rozpínavost vtahovala Rakousko do svého vlivu. Asi není třeba více komentovat vznik I. světové války, kdy záminka atentátu v Sarajevu, uvrhla Evropu za přispění také německého císaře Viléma II. do katastrofy, kdy CK Rakousko bojovalo po boku Německa a za zájmy Německa umírali na bojišti také čeští vojáci, kteří neměli s touto válkou moc společného. Po smrti císaře Františka Josefa I. v listopadu 1916, nástup Karla I. na trůn dával naději na změnu. V té době 17. května 1917 vznikl Manifest českých spisovatelů, byl adresován českým poslancům v Říšské radě ve Vídní „Za vznik Československa“. Podepsalo ho přes 200 českých spisovatelů, novinářů, pod tímto prohlášením byl také podepsán spisovatel Karel Klostermann, z těch známých, kupříkladu se podepsala Eliška Krásnohorská, Viktor Dyk, Jindřich Šimon Baar, Alois Jirásek. Poslanci, podle manifestu, měli přestat být loajální k Rakousku Uhersku a měli podporovat práva českého národa a nebo odstoupit z Říšské rady. Na tehdejší dobu to bylo odvážné rozhodnutí, neboť je třeba si uvědomit, že Alois Rašín spolu s Karlem Kramářem byli ještě ve vězení v rakouském Möllersdorfu, byli odsouzeni za velezradu k doživotí. Propuštěni byli až v červnu 1917. T.G. Masaryk byl v té době ještě v exilu. 

Poslední roky dožívá Karel Klostermann střídavě v Plzni a Štěkni, umírá v 75 letech na zámku ve Štěkni, který patřil Alfrédu III. Windischgrätzovi, který sice po válce přišel o tento zámek, ale vymínil si, že tam spisovatel může dožít. Spisovatel je pohřben v Plzni na ústředním hřbitově. Letos, v roce 2023, si budeme připomínat 100. výročí jeho úmrtí.

Závěrem snad jen jeho úvaha o tom kam vlastně patří: „Jsem Čech nebo Němec... Karel nebo Karl… Jak to víš?... Pocházím ze staré pošumavské rodiny. Můj otec mluvil pěti jazyky, německy i česky. Matka nikdy neprojevovala nesnášenlivost k jiným národům… Jsem pro Němce více Čech a pro Čechy více Němec? Nevím… Ale jedno vím jistě: miluji to, oba kmeny nosím ve svém srdci, Tam kde jsem vyrůstal a moje rodina žila v drsné přírodě a v drsném klimatu a strádání, jsou všichni lidé závislí jeden na druhém. Bez pomoci jednoho ten druhý nemůže přežít! Prožíváme spolu špatné i dobré časy a je jedno, jakým jazykem všichni mluví, musí komunikovat, pokud chtějí přežít! Proto jsem Němec i Čech zároveň. Miluji celou svou zemi, celou českou zemi, protože tvoří geografický celek. Není to dvojí území, které by fanatici hranic chtěl oplotit Velkou čínskou zdí. Je mým právem a povinností to celé milovat a myslím si bylo mým právem a povinností to milovat také - ať jsem Němec, nebo Čech."